26. září – pondělí

     Plán:
     Vyhlídkovou silnicí na Sveti Jure a pak Jadranskou magistrálou do Dubrovníku.

     Realita:

     Čekání na správce je ráno jak čekání na Godota. Tvrdil, že přijde v sedm, v půl osmé jsem připraven k odjezdu a do osmi nikde nikdo. Normálně by mi na tom až tak nezáleželo, ale dnes mám v plánu vyjet nejdřív horskou silničkou na vrchol Sveti Jure a počasí vypadá poněkud nevyzpytatelně. Je oblačno, ale ta oblačnost se mi moc nelíbí. Po vyřízení potřebného neprodleně sedám do vozu, projíždím Makarskou a stoupám do kopců pohoří Biokovo. Za vesnicí Gornji Tučepi přichází konečně odbočka na vrchol a zde je zároveň vstup do přírodního parku Biokovo.
     Správce parku si mě zapisuje, bodrým pohledem prohlíží mě i auto a významně opakuje: „Polski Fiat, Polski Fiat…“, jakoby mu vůz připomněl nějaké dávné vzpomínky, ale nevypadne z něj nic dalšího. Platím mu 40,- Kun za vjezd a pak úzkou silnicí šplhám nahoru.

     Hned první vracečka mě překvapí svojí ostrostí, pak následuje relativně nenáročný úsek lesem. V něm mě šokuje včelín vyrobený ze starého autobusu Mercedes. Není mi jasné, jak mohl projet tou první zatáčkou, přijde mi to jako úplný nesmysl, ale prostě tu je. Pak se najednou nořím z pásma lesa a ze silnice šířky tak pro jedno dodávkové auto, která šplhá po strmé stráni, se nečekaně otevírá výhled na letoviska u moře. Protože tu chybí jakékoliv patníky nebo nedejbůh svodidla, mám z toho pohledu regulérní závrať. Hlavně se nekoukat pod sebe, říkám si v duchu, ale ten obrovský prázdný prostor tahá oči a kdykoliv se tím směrem ohlédnu, běhá mi mráz po zádech a mám mžitky před očima. S drobnými výjimkami to tak zůstane až do první vyhlídky, která leží v nadmořské výšce okolo 1000 metrů, pak se silnice dostává za hřeben a ocitám se v docela nové krajině. Okolní prostředí tady představují občasné nízké dřeviny, skály a kamení, trsy trávy, rozličně zvrásněné kopce a vše doplňují sporadická kamenná stavení, miniaturní políčka a… krávy.
     Hned první, na kterou narazím, kráčí proti mně prostředkem silnice a nevypadá, jako by chtěla kvůli mně uhýbat, takže zastavuju co nejvíce na kraji a čekám. Zvíře rozverně vrtí ocasem a aniž by jakkoliv měnilo směr, projde asi tak 3 centimetry od boku fiata a pokračuje dál. Provokativněji už to snad nešlo. Pokračuju dále pustou, ale zajímavou krajinou, až se objeví vyhlídka na vrchol, čnící kdesi v dáli. Je snadno identifikovatelný díky vysílači a patrný je i malý kostelík, krčící se vedle něj. Posledních 10 kilometrů, které ještě zbývají, jsou pokračováním předchozího, jenom čím je člověk výše, tím častěji se nabízejí výhledy na větší část pohoří.
     Potkávám překvapivě vůz, jedoucí dolů, ale je to zrovna v místě, kde se dá dobře vyhnout, a tak se žádné velké zpestření neděje. V závěrečné fázi silnice klikatě šplhá po kamenité stráni a bylo by to opravdu pěkné, kdyby se z vnitrozemí nevalila mlha. Snad to ještě stihnu…

     Když přijedu na vrchol, cvaknu akorát tak jednu fotku s vysílačem, ale pak pohltí mlha nejdřív jej, vzápětí mě a pochopitelně spolu s námi i vše kolem. Je půl desáté, po 38 km se prakticky z nuly ocitám v nadmořské výšce 1762 m.n.m. a silně mi to připomíná výjezd na nejvyšší bod grossglocknerské alpské silnice, protože není vůbec nic vidět a je tu poměrně dost zima. Ovšem na rozdíl od Edelweissu, tady to nevypadá, že by se mlha chtěla během několika minut rozplynout a naopak stále houstne. Kromě mě tu je pouze nějaké auto s chorvatskou registrací a jeho posádka se zjevně vydala na druhou stranu vrcholu ke kostelíku. Když se vracejí, oslovím prvního z nich svojí obvyklou slovanštinou s čistě komunikačním dotazem, zda v té mlze vůbec něco viděli? Pán středního věku nejdřív zklamaně zavrtí hlavou, ale pak se překvapeně zadívá na mně i fiata a zavolá chorvatsky kamsi do mlhy:
„Máme tu přítele z Čech!“
Nadšený hlas, který se mu ozve v odpověď, mi zní jako polština a vzápětí se ukazuje, že se nemýlím. Přichází starší manželský pár a jsou ze mě u vytržení.
Takový mladý člověk a takhle daleko polským fiatem? A úplně sám? A proč? A kam?
Neutuchající nadšení.
Říkají, že jsou katolíci a cestují po různých poutních místech. Mezi dotazy na poláka pán přidá k dobru, že kdysi byl dvakrát trabantem v Dubrovníku, ale to už je dávno…
Otázky neberou konce.
„A odkud jsi?“
„Od Litoměřic…“
„Litoměřice, tam jsme byli v devadesátém druhém, to je fantastické!“
To je neuvěřitelné.
Když ze mě vypadne, že jedu až do Černé Hory, mám jejich nekonečný obdiv. Fotí si mě, fiata, mě s fiatem, pána s fiatem, mě s pánem, paní se mnou...
„Česko-polsko-chorvatské setkání na Svetim Jurovi, no není to krásné?!“ rozplývá se jejich chorvatský průvodce. Stáčí hovor na Čechy, zná katedrálu svatého Víta, Karlův most a o Praze nadšeně mluví, i když tam nikdy nebyl… ale má přehled. Copak bych byl asi schopný říct o Záhřebu?
Loučíme se a paní se až neubrání slzám dojetí. Původně chladný a mlhavý pobyt na vrcholu se proměnil ve velmi zajímavé a srdečné setkání.

     Ještě tu chvíli zůstávám, ale jelikož mlha nemíní ustoupit, musím to udělat já. Silnice je slepá, což znamená, že se musím vrátit až ke vjezdu do parku. Začínám potkávat auta, jedoucí nahoru, což s sebou přináší adrenalin při míjení. Standardní postup je ten, že jeden musí zastavit na rozšířeném místě silnice, určeném k vyhýbání, aby druhý mohl projet. Na zvlášť nevhodném místě se skálou na jedné a kamennou zídkou na druhé straně silnice však potkám fabii s chorvatskou registrací, jejíž řidič nemíní couvnout na rozšíření, které má několik metrů za vozem, ale najíždí dál a ukazuje mi, abych taky jel. Zbláznil se?!
     Když už jsme na tři metry od sebe, je nepochybné, že to dotyčný myslí vážně. Nemám moc kam couvat, a tak se natlačím na zídku. Sklopí zrcátka a doslova se protáhne okolo mě. Tady se hrálo opravdu na milimetry. Teprve když jej mám vedle sebe, vidím, že uvnitř sedí chlap v zelené uniformě zaměstnance parku. Asi je to pro něj denní sport…
     Překvapivě mnoho vozů je z České republiky a Slovenska a téměř vše ostatní jsou Němci. Zastavuju se na vyhlídce a zrovna tu potkám nějaké Ostraváky s fabií. Diskutují, jestli mají jet dál, a tak se s nimi dám do řeči. Jsou v docela nevýhodné situaci, protože počasí opravdu nepřeje. Není tu sice taková mlha jako na vrcholu, ale zato slušně mrholí. Vypadá to, že to vzdají, ale já už se nechci déle zdržovat, sedám do fiata a klesám dolů.

     Když přijedu zpět do Makarské, je tu čerstvě po dešti a místo toho, aby se vzduch pročistil, je příšerné dusno. Parkuju kousek od hlavní silnice a než dojdu na přístavní avenue, teče ze mě pot proudem. Courám chvíli centrem a rozhoduju se, že si osladím život zmrzlinou. Je sice drahá, ale fakt obrovská. O chvíli později, když mi stéká po prstech, se to ve stávajícím klimatu jeví jako poměrně zásadní nevýhoda. Prostě ji nestíhám konzumovat! Provedu ještě nákup potravin a v půl jedné odjíždím na další cestu.

     Svištím Jadranskou magistrálou okolo Igrane a Gradacu a jen se občas zastavím na focení. Před Ploče míjím Bačinská jezera a mám dva dobré důvody zdržet se na chvíli i tady. Tím jedním je vyhlídka na jezera, která se nabízí a druhým stánek s ovocem na parkovišti. Mirčiným přáním totiž bylo přivézt odsud sušené fíky a takovou drobnost bych mohl splnit. Pro sebe přikupuju broskve a grátis dostávám mandarinky, asi za dobrý nákup.
     Za jezery se krajina významně mění. Vjíždím do delty Neretvy a ocitám se prakticky na okraji naprosto plochého a velmi úrodného území, posetého políčky a závlahovými kanály. Mezi okolními kopci to vypadá poněkud překvapivě, jako takový malý zázrak.
     Ukazuje se, že stánek u jezer byl jen jakýmsi předvojem, na příštích 12 kilometrech je jimi silnice v podstatě lemována. Začínám se shánět po místním víně, ale bez úspěchu, a tak aspoň u jednoho ze stánků na zkoušku přikupuju ještě fíky a švestky. Míjím odbočku na Opuzen a pokračuju dál na Neum. Za tři dny bych měl projíždět pouhých 25 km odsud…
     Neum leží v Bosně a Hercegovině, což znamená, že musím překonat asi osmikilometrový pás, díky kterému má tato země přístup k moři. Průjezd hranicemi je však vcelku formalitou a nepředstavuje větší zdržení.

     Již opět v Chorvatsku jedu podél Malostonského zálivu s několika drobnými ostrůvky a stovkami sádek, ve kterých se tu chovají ústřice. Protější břeh představuje poloostrov Pelješac a mě zaujmou hradby stonské pevnosti, šplhající do strmé stráně. Udělám si tedy malou zajížďku a přijíždím do Malého Stonu. Je odsud přístup na hradby, ale vstupné se mi zdá vzhledem k náročnosti výšlapu tak vysoké, že návštěvu vzdávám a nakonec se jen vozem projedu přes kopec do Velkého Stonu a pak se zase vracím zpět.
     I dále si cestu zpestřuju příležitostnými zastávkami. Silnice se vine nad mořem a byly by i pěkné výhledy, kdyby nebylo tak mizerné počasí. Od začátku cesty mě doprovází opar a ani tento úsek není výjimkou. Čím víc se blížím Dubrovníku, tím víc začínám uvažovat, kde zakempuju. Mám sice vytipovaná dvě místa, ale docela rád bych se usadil co nejblíže městu. Už notný kus cesty míjím poutače na kemp přímo v Dubrovníku. Tak proč to aspoň nezkusit?
     Příjezd se vyznačuje vysokým mostem, překonávajícím Dubrovnický záliv, od nějž je pěkný výhled na přístav a moderní část města. Zaujala mě také poněkud opotřebovaná Praga V3S a Tatra 148, sloužící na stavbě silnice, ale ty tam na rozdíl od mostu asi nebudou stále. Po sjezdu na centrum nejprve tankuju, potom hledám kemp – a značení se samozřejmě ztrácí. Notnou chvíli bloudím, než konečně přijíždím k recepci kempu Solitude, umístěného na samém okraji města. Zřízenec chce za jednu noc 150,- Kun, což mi přijde nehorázně moc, i když jsem asi mohl něco takového čekat.
     Odjíždím a po krátké úvaze se rozhoduju, že nejdřív navštívím Stari Grad, najím se a teprve pak budu někde řešit kemp. Po chvíli bezvýsledného ježdění usuzuju, že tady bez poplatku asi nezaparkuju a odstavuju tedy poláka v nejlevnější zóně u hlavní příjezdové ulice. Sazba je 5,- K za hodinu a nebude to jen tak, protože nemám prakticky žádné mince. Zastavuju kolemjdoucí ženskou se žádostí o rozměnění papírové 10-kunovky, ale úspěšný jsem teprve na druhý pokus. Následně se ukazuje, že automat nebere 2-kunové mince, takže to kombinuju z drobáků a strávím u toho pěkných pár minut.
     Teď už nezbývá, než najít historické centrum, zvané Stari Grad. Prostým úsudkem odhaduju směr, ale v jedné uličce se raději ptám na cestu nějaké ženské, ošetřující květiny na zahrádce, neb ji odhaduju na místní. Velmi ochotně mi vysvětluje, kudy kam, a tak není co řešit… nebo je?
     Kráčím udaným směrem notný kus, aniž bych narazil na cokoliv, co by mě odkazovalo na Stari Grad a cesta se navíc stáčí jinam, než kde jsem si myslel, že by centrum mohlo ležet. Ještě chvíli to zkouším, ale pak mi to už definitivně připadá jako nesmysl. I ptám se nějaké babky, která se kolem právě šourá s nákupem. Posílá mě bez zaváhání tím směrem, odkud jsem přišel a ještě o kus dál. Ach jo… začíná být zřejmé, že mě zahradnice zcela neomylně vyexpedovala přesně opačným směrem!

     Když konečně dorazím k vstupní bráně do starého města, už se začíná šeřit, což mimo jiné znamená, že jsem zacházkou ztratil více než hodinu času. Parkování mám sice zaplacené jen na dvě hodiny, ale mám už pekelný hlad a chci se tu trochu projít. Z focení bohužel nic není, protože jsem s takovým zdržením nepočítal a nemám s sebou stativ. Ulice historického centra jsou plné turistů, desítky kaváren a restaurací lákají k usednutí a je tu opravdu rušno. Napříč celým Starim Gradem vede poměrně široká hlavní ulice, která je epicentrem života a od ní pravoúhle vybíhají uzounké boční uličky. Chvíli jen tak courám, ale štve mě, že si to nemůžu užít tak, jak bych chtěl. Začínám pokukovat po restauracích a jenom tak ze zvědavosti se zastavím u nabídkové tabule konoby Dundo. Než stihnu vyhodnotit ceny, osloví mě nějaká nalíčená ženská s dotazem, zda mluvím anglicky nebo německy. Je to náhončí zákazníků, o tom není pochyb a zkouším ji tedy německy, co mi nabídne. Po vyloučení několika pokrmů se dostáváme ke steakům. Rád bych něco vyjádřil, ale nejsem si jistý německým výrazem, a tak to zkouším slovansky. Zarazí se a pochybovačně na mně koukne:
„Wy mówicie po polsku? Nebo mluvíte česky?“
Ta druhá věta jí šla nějak přirozeněji, a tak na ni překvapeně kouknu:
„Česky mluvím…“
„No tak proč to neřeknete hned, já jsem Marta z Brna!“
Kdyby mi řekla, že je převtělená matka Tereza, asi by to pro mě nebyl větší šok.
„Poslyšte, Čechů sem moc nechodí, ale když už jste tady, doporučila bych vám tohleto nebo tohle je místní specialita a stojí to skoro stejně a nebo taky…“
Huba jí jede jak na kolovrátku, mluví o jídelníčku i o sobě. Říká, že je tu celou sezonu, protože umí německy, anglicky, rusky, polsky, chorvatsky i pár slov japonsky, což tu nikdo neumí, ale že už se těší domů. Hlavně mám tedy pocit, že je ráda, že si může s někým pokecat česky. Po prolistování jídelního lístku se rozhoduju, že zkusím dát na její radu a objednávám si dalmatinskou pržolicu. Mezi lovem zákazníků stíhá ještě odbíhat k mému stolu a konverzovat, ale netrvá to moc dlouho, jídlo je hotové poměrně rychle. Kombinace steaku s bramborem a mořskými řasami je pro mě poněkud exotická, ale chuťově je to výborné. Po zaplacení útraty odcházím z úzké uličky, přímo v níž byly rozestavěné stoly a ženská se se mnou ještě přijde rozloučit. Dnešek je tedy bohatý na nevšední setkání!

     Opouštím Stari Grad a čeká mě ještě jeden náročný úkol, najít auto. Nestává se mi to často, ale teď díky tomu bloudění jsem tak dezorientovaný, že opravdu naprosto netuším, kterým směrem hledat. Zkouším jít podle hlavního proudu vozů s nadějí, že se tak snad dostanu k ulici, kde jsem poláka zanechal. Jakoby toho nebylo málo, nemám šajnu, jak se jmenovala, takže se můžu spolehnout opravdu nanejvýš sám na sebe. Volá zrovna Mirka, je zvědavá na novinky, a tak mi cesta aspoň trochu ubíhá a po nějaké půlhodině chůze do kopce se skutečně objevuju na žádané ulici a co víc, dokonce pár desítek metrů od vozu. Radostné to shledání, kdo se slzám ubrání…
     Zaplacenou dobu parkování jsem přetáhl o hodinu, ale naštěstí bez následků. Odjíždím z Dubrovníku dál na východ, hledat nějaký kemp. Za tmy se mi tady moc dobře neřídí, ale netrvá to dlouho. Hned v Srebrenu odbočuju ve směru šipky a vjíždím do takového menšího kempíku. Recepční, starší hubená ženská, která přímo v kempu bydlí, nemá s mým přáním žádný problém a cena 52,- K se mi jeví rozumná, pročež zůstávám. Když v půl deváté vypínám motor, mám na počítadle 69 623 km, což pro dnešek znamená 273 kilometrů.

     Po dalším náročném dni už se chci jen projít k moři a toto přání si neprodleně plním. Na koupání to sice moc není, protože silně fouká, ale docela mi stačí sednout si na chvíli k molu a jen tak poslouchat šumění vln. Pak se vracím a konzumuju nakoupené ovoce. V kempu je jen několik Němců, ale všichni už jsou zalezlí ve stanech a karavanech. V jedenáct ulehám též a uspává mě šustot listů obrovského stromu, pod kterým stojím. Je to tak u-kli-dňu-jí-cí…