27. září – úterý

     Plán:
     Přes hranice do Černé Hory a podél celého pobřeží přes Kotor a Budvu do Ulcinju.

     Realita:

     Před sedmou budíček a exhumace ve sprše. Zařízení kempu už pamatuje mnohem lepší časy, ale teplá voda teče a to je teď hlavní. Jelikož nejsem zcela spokojen se včerejší návštěvou Dubrovníku, dozrálo ve mně do rána rozhodnutí, že se tam ještě vrátím, a proto chci z kempu vypadnout co nejdřív. Ve tři čtvrtě na osm tedy startuju a vracím se na včerejší místo činu. Dnes jsem ovšem chytřejší a zajíždím sice do dražší, ale zato k historickému centru mnohem bližší parkovací zóny.
     U automatu zjišťuju, že některé věci pro mě v Dubrovníku prostě asi nikdy nebudou fungovat normálně. Přístroj pro změnu nebere jednokunové mince, a tak mi chvíli trvá, než se mi povede vpravit do něj částku, zajišťující parkování přibližně na žádané dvě hodiny.

     Sestupuju od parkoviště uličkami dolů a už po pár minutách jsem před bránou do starého města. Vstupuju tedy dovnitř a dnes si návštěvu užívám. Centrum je téměř vylidněné, teprve se probouzí po dalším dlouhém večeru a je zcela prosté protivných organizovaných skupin turistů. To je prostě nádhera. Bloumám bezcílně uličkami, od centrální ulice směrem do vnitrozemí dost ostře stoupají a mění se ve schodiště, vypadá to zvláštně. Na opačné straně se také zvedají, ale nejprve pozvolna a strměji až na okrajích. V kavárničkách hosté ospale popíjejí kávu a čtou ranní tisk, všude je takový podivný klid… až na jedno místo. A tím je ranní trh na jednom vedlejším náměstíčku. Prodavači právě rozkládají své stánky a obchody se pomalu rozjíždějí. K mání je ovoce a zelenina všeho možného druhu a to ve formě čerstvé i sušené, různé dárkové balíčky, likéry i pálenky, šťávy i marmelády. Vládne tu zvláštní atmosféra, je tu ruch, ale takový nějaký decentní. Zvědavě prohlížím nabídku a nakonec kupuju ještě jedno balení fíků. Tyto jsou totiž zvláštně upravené a zkušební vzorek se mi zdál chutný, tak ať je s čím srovnávat…
     Tenčí se mi zásoba financí, a tak ve směnárničce beru ještě nějaké Kuny, abych je vzápětí utratil. Narazím totiž na otevřený obchůdek s bohatou nabídkou alkoholu a to se prostě nemůže obejít bez následků. Vybírám jednu lahev hvarského bílého vína, je poměrně drahá, ale proč si jednou nedopřát… a přibírám k ní malou lahvičku rakije. Za poslední Kuny nakonec kupuju zmrzlinu a pomalu se vracím k autu. Branou se sem právě začínají valit zájezdy turistů s průvodci a sluchátky na uších. Přijde mi to fakt odporné, ale brzy tomu unikám.

     U auta mě čeká překvapení. Za stěračem leží lístek a je to ve folii uložená, předvyplněná složenka na zaplacení 170,- Kun s vytištěnou RZ mého fiata. Koukám na to jak sůva a nechápu, co to má znamenat, když tu si všimnu, že parkovací lístek, který jsem dával na přístrojovou desku, na svém místě není. Ha. Jak to?!
     Netrvá mi dlouho zjistit, že chybějící papír se válí na podlaze a můžu už maximálně hádat, jak se tam dostal, nicméně s vědomím toho, že zaplaceno jsem měl, zakládám složenku mezi pohlednice a v půl desáté opouštím Dubrovník. Než se připojím k hlavní silnici, několikrát se zastavuju na focení, protože se otevírá nádherný pohled na Stari Grad, ale pak už svištím k hranicím. Těch dosahuju krátce po desáté hodině a už první dojmy jsou takové… zvláštní.

     Opouštím chorvatskou celnici a mířím na černohorskou, což asi kilometr trvá. Silnice se klikatí a najednou projíždím kolem nějakého golfa, rozplácnutého ve skále. Je místní a řidič už se škrábe ven. Patrně mu nic není, a tak se neobtěžuju se zastavováním – nejspíš bych mu nebyl nic platný. Na černohorské celnici si mě nejprve všímá ženská s kleštičkami, vybírající ekodaň za vjezd automobilem do země. Poplatek činí 10,- € bez ohledu na stáří vozu a vzhledem k vozovému parku, který je v Černé Hoře k vidění, působí poněkud tragikomicky. Země je totiž skanzenem vehiklů z dob Titovy Jugoslávie, které doplňuje celá plejáda vyběhaných jedničkových a dvojkových golfů, u kterých snad platí, že čím víc čoudí, tím lépe, pak autobusů, které si svoje odsloužily už někde v Německu nebo Rakousku a tady žijí svůj druhý nebo třetí život a samozřejmě i letitých náklaďáků, které slouží Černohorcům takříkajíc do roztrhání těla. Když se k tomu přidají hromady odpadků, kterými si Černohorci sami ničí jinak velmi pěknou a nevšední krajinu, vyznívá onen poplatek poněkud samoúčelně. Ale to asi není žádné překvapení…
     Černohorští celníci jsou z mého vozu nadšení, ptají se, jak je starý, odkud a kam a proč sám a tak podobně a na chvíli tak zdrží kolonu za mnou.

     Vjíždím do země a po několika kilometrech se vyhýbám skupince dospělých psů, za nimiž se motá štěně se zlomenou zadní nohou. Nebude mít asi dlouhý život, říkám si… Brzy je zřejmé, že psi budou jedním z potenciálních nebezpečí. Po silnicích jich běhá docela dost. Hned příští setkání je však podstatně příjemnější: míjím původní starou Zastavu 101 a hned za rohem stojí poměrně pěkná a především provozní Zastava 1500, neboli výkonnější verze kdysi populárního „tristače“. Tyto modely už z chorvatských silnic naprosto vymizely…
     Zastavuju se na chvíli na okraji Hercegu-Noviho, ale není tu nic moc zajímavého. Objíždím dál Tivatský záliv a otevírá se krásný výhled na městečko Perast s ostrovním kostelíkem svatého Džordže a mohutnými horami, ostře se zvedajícími od vodní hladiny.
     O kus dál dojíždím příšerně kouřící autobus. Na zatáčkovité silnici se hrozivě naklání a sotva přijde rovný úsek, naloží tomu, co to jde a vjede doprostřed cesty, takže se naprosto nedá předjet. Po několika bezvýsledných kilometrech usuzuju, že si nebudu ničit zdraví briketami a dávám si pauzu u úctyhodné ruiny, čnící se nad břehem moře. Těžko říct, co to kdysi bylo, nicméně vypadá to takřka malebně.
     Dalším významným místem je Kotor, ale tím pouze projíždím a hned za městem začnu stoupat do kopců směrem na Cetinje. Prakticky okamžitě se nabízí pěkný pohled na Kotorský záliv, ale to ještě není nic proti tomu, co mě čeká. Představte si 20 km stoupání z nuly na necelých 1000 metrů nadmořské výšky, tvořené úzkou silnicí šířky převážně na jedno auto, plné zatáček a ostrých vraceček, často bez svodidel nebo jen s přerušovanou kamennou zídkou, s naprosto nevyzpytatelnými řidiči, kravami a psy, s kamením padajícím na cestu, kde se vám nabízejí prakticky stále stejné výhledy, ale vylepšované o zvyšující se nadmořskou výšku, a to vše za třicetistupňového vedra a s veteránem, který by vás po dosavadních výkonech nejspíš už nejraději nakopal do zadku.
Máte to? Myslíte?
Ale nemáte.
Ne, tohle opravdu nemáte.

     Projíždím menší vesnicí, když najednou za pravotočivou zatáčkou leží napříč pravým jízdním pruhem docela vzrostlý pes. Nevzmůžu se ani na zatroubení, jenom ho myškou objedu. Blbec! O kilometr dál zastavuju na další vyhlídce na Kotor a po chvíli si všimnu, že mám odsud výhled i na onoho čokla. Leží stále na stejném místě, a tak čekám, co se bude dít. Dalších několik aut ho objede podobným způsobem, jako já, aniž by to s ním jakkoliv hnulo. Prostě je tam stín, tak tam leží a basta. Teprve když jej přejede plně naložený letitý náklaďáček TAM, jehož řidič si to do kopce hasil na plný plyn asi třicet a nejspíš vzhledem k nákladu pouze upravil stopu tak, aby se mu zvíře vešlo mezi kola, pes zvedne hlavu a chvíli kouká za vzdalujícím se veteránem, ale pak ji zase v klidu položí a odpočívá. Tedy jestli tenhle sport provozuje denně, divím se, že se dožil tak požehnaného věku.
     O chvíli později se zastavuju u křižovatky a koukám do mapy, značení je nejednoznačné a nerad bych jel jinam, než mám v plánu. V mžiku jsou u mě dvě cikáňata, poskakují mi u okýnka, zvedají palce a překotně mě ubezpečují, že mám „the best car“. Třebaže se to jeví jako lichotka nejtěžšího kalibru, zůstávám ostražitý a když odjíždím, ještě za mnou kus cesty utíkají. Za příští zatáčkou míjím vyloženě zdevastovaný vrak škody 100, válející se mezi odpadky. No, tady se už raději zdržovat nebudu…
     Pouštím před sebe místního s dodávkou a o chvíli později ještě Belgičana s audinou – jednak to do kopce nemíním nijak hnát a stejně se průběžně zastavuju na focení. A že je co fotit. Ze silnice jsou nádherné výhledy na celou oblast Kotorského zálivu a postupně je stále více vidět i přes kopec na Tivatský záliv a poloostrov Luštica. Jen kdyby ta viditelnost byla lepší…
     Asi po dvou kilometrech obě posádky dojíždím. Čekají za menším chorvatským autobusem, proti němuž stojí offroad s maďarskou značkou. Řidiči střetnuvších se vozů poskakují okolo a řvou na sebe.
To je tedy výborný.
Jestli se srazili a budou volat policii, může trvat třeba hodinu, než sem z Kotoru přijede. Pak než se to tu vyřeší a zprůjezdní…
Tohle je tedy škrt přes rozpočet.
Zastavuju kousek pod nimi a jdu se kochat výhledem, evidentně mám čas. Když se pak vrátím k vozu a vidím, že situace se nikam neposunula, přestane mě to bavit a jedu se podívat, jak to tam vůbec vypadá.

     Ukazuje se, že Maďar s Chorvatem se nestřetli, stojí přímo proti sobě nárazník na nárazník, ale problém je v tom, že aby se vyhnuli, jeden z nich musí couvnout na rozšíření silnice a Maďar, který je v evidentní početní minoritě 1:3 (vlastně teď už ku 4), se prostě nemíní hnout ani o milimetr.
Kolosální problém.
O chvíli později už patrně dochází trpělivost i vodiči audiny, poněvadž vystupuje a kráčí mezi znesvářené strany. Přítomnost Belgičana nejspíš dodává celé lapálii nádech mezinárodního incidentu, poněvadž Maďar velmi brzy usedá za volant a couvá.

     Ocitám se téměř 1000 metrů nad Kotorem a je to tak velkolepé panorama, že musím zastavit. Z toho prostoru se člověku až točí hlava a úplně mi to připadá jako letecký pohled, byť stojím na pevné zemi. Pak už zbývá jen pár dalších kilometrů a jeden ve skále vysekávaný tunýlek, abych se přehoupl přes hřeben hor a ocitl se ve vnitrozemí.
     I tady jsou dojmy zvláštní. Malá, ale přesto roztahaná vesnička s několika pěknými, obydlenými domy a několika ruinami bez střechy a se zvoničkou, kde se zvoní dosud ručně taháním za lana, hromádky odpadků podél silnice, tu a tam nějaká stráň spálená požárem a jinak nic. Všude kolem jen kopce, lesy, kamení a… zatáčky. V podobném duchu se prostředí střídá až k Cetinje, pouze sporadicky ozvláštněné ruinou pevnosti nebo bunkru.
     Cetinje mi přijde naprosto nezajímavé, a tak jím chci pouze projet. Značení ve městě prakticky není, a tak se orientuju podle prostého úsudku. Když mám pocit, že jsem průjezd v žádaném směru zvládl úspěšně a jsem z města venku, silnice se najednou stočí a já se ocitám znova na začátku města. Netuším, jak je taková věc možná, nicméně dávám si tedy druhé kolo a výsledek je uspokojivější. Jedu dál k pobřeží a od sedla Seoštik se nabízí nový pohled na moře. Budva, která je mým příštím cílem, je tak daleko a hluboko pode mnou, že se ztrácí v mlhavém oparu. Sjíždím táhlým klesáním, abych se o 18 km dál a o necelých 900 nadmořských metrů níže ocitl v Budvě.

     Parkuju fiata a odcházím do centra. Míním navštívit Stari Grad a jsem úspěšnější než včera v Dubrovníku. Zdejší historické město je v podstatě jeho obdobou, ale je menší, podstatně plošší a nenašel jsem v něm žádnou vyloženě centrální ulici. Na procházku úzkými uličkami je však rovněž pěkné, nehledě k tomu, že se dá pokochat i opravdu vysokým procentem nádherných Černohorek. Okraj historického centra tvoří Citadela, tedy jakási pevnost. Vypadá zajímavě, ale návštěvu vzdávám, především z časových důvodů. Místo toho se začínám zabývat něčím k snědku. Lokály přímo u Stariho Gradu mi přijdou docela drahé, a tak nakonec usedám o něco dál do hospůdky Oranž. Výběr není nijak oslnivý a brzy pochopím, že si sem místní přicházejí především popít, ale už se mi nechce zvedat. Dávám si jehněcí guláš a není špatný, nicméně vcelku odpovídá ceně. Huláká mi k tomu od vedlejšího stolu přiopilý Černohorec, mám to tedy i s místní lidovou kulturou.

     V půl čtvrté usedám do rozžhaveného poláka a odjíždím z Budvy do Svetiho Stefana. Tato historická vesnička postavená na skále, s pevninou spojená uměle vytvořeným pískovým valem, je přímo světově známá a rád bych ji viděl na vlastní oči. Bohužel, na místě se ukazuje, že celý poloostrůvek je hotelovým komplexem, který je přístupný pouze hotelovým hostům a s vopičákem, který hlídá přístup, není řeč, a tak se můžu tak nanejvýš pokochat z břehu a jet zase pryč. Těší mě alespoň to, že jsem nevjížděl na přilehlé placené parkoviště, ale drze nechal fiata před výběrčí budkou.

     Dál cesta kopíruje pobřeží, které je členité, skalnaté a zajímavé, a tak je každou chvíli co fotit. Už notnou chvíli si v zrcátku všímám nějakého místního cinquecenta, které jede neustále za mnou, když mě opět něco zaujme a zastavuju kvůli tomu u krajnice. S překvapením pak sleduju, že mě miniaturní fiat předjíždí, aby jeho řidič vzápětí vyhodil blinkr, šlápl na brzdy a zastavil přede mnou. Copak se asi bude dít?
Z auta vyskakuje chlapík tak kolem třicítky a běží ke mně s nadšenými výkřiky:
„Polski Fiat! Polski Fiat! Já vidím polského fiata!“
Třeštím zrak.
„Já jsem Polák, ale už dva roky bydlím tady v Černé Hoře a konečně tu vidím polského fiata, to je fantastické!“
Ještě stále se nezmůžu na slovo.
„Jaký je to ročník? Kam jedeš? To je po generálce?“
Strčí hlavu oknem dovnitř.
„No to je nádhera! A kolik už jsi najel kilometrů? Polski Fiat, to je prostě neuvěřitelné!“
Nestačím zodpovídat smršť otázek a hlavně se pořád ještě nestačím divit.
„Nádherné, nádherné, tak tedy šťastnou cestu!“
Skáče zase do svého fiata a svižně odjíždí.
Ještě chvíli jenom tak sedím, tupě hledím tím směrem, kam zmizel a uvažuju, jestli jsem neměl nějakou halucinaci. Na konto si připisuju další nevšední setkání…

     Díky naprosto nevyzpytatelným řidičům si ještě vystřihnu několik dopravních krizovek a za Barem už se začnu poohlížet po nějakém ubytování. Vytipovaný mám kemp Oliva těsně před Ulcinjem a tam také v šest hodin přijíždím. Na terásce u stolku sedí coby recepční asi osmdesátiletá babka s podobně starým dědou. Vysvětluju jim své přání a nemají s tím žádný problém. Babka tvrdí, že se mi tady bude opravdu líbit, protože je tady spousta Čechů. Říkám si, jestli není trochu popletená, protože za celou cestu Černou Horou jsem potkal snad jen jednu českou posádku, oproti Chorvatsku je to opravdu výrazná změna. Ta skladba národností je vůbec odlišná, jsou tu vidět spíš Nizozemci, Francouzi a podobné národy, které není moc vidět v Chorvatsku a naprostý prim hrají Rusové. Těch je tu na můj vkus až moc.
     Děda mi vypisuje účet a spočítá to na 5,- €, což se mi zdá jako naprosto fantastická cena. Babka na to kouká a hned dědu vyplísní:
„Počkej, to jsi spočítal špatně, on říkal, že stan nemá a bude spát v autě, tak mu z toho musíš jedno Euro odečíst!“
Šmarjá, vždyť to je úplně jedno, chce se mi říct. To je úplně směšná cena, v kolika kempech v ČR se člověk ubytuje za stovku na noc? A tenhle kemp je přímo u moře a s krásným zařízením po rekonstrukci…
Ale babka je nekompromisní, nechci se s ní dohadovat. Vjíždím tedy dovnitř a nestačím se divit… ze sedmi aut v kempu je pět posádek Čechů!

     Vypínám motor a kontroluju kilometry. Dnes jich mám za sebou 241 a po šesti dnech a 2211 kilometrech se ocitám v podstatě v nejvzdálenějším bodě svojí expedice. To už chce nějak oslavit! A tak se neprodleně odebírám na pláž, abych si ještě naposledy pořádně užil moře. Břeh je prakticky liduprázdný, protože slunce se už začíná sklánět k obzoru a těm, kteří tu strávili celý den, začíná být zima, ale mně, jelikož jsem se celý den pařil v autě, poskytuje nekonečnou rozkoš konečně se zchladit ve vlnách. A že jich dnes je! Moře je poněkud neklidné a hrají si se mnou půlmetrové vlny, ale právě tak se mi to líbí.
     Vodu opouštím po značné době, vlastně až po soumraku. U auta zdravím starší manžele s červeným transitem s mladoboleslavskou značkou, vedle kterých parkuju. Chvíli jsou ze mě zjevně na větvi, ale pak se dáváme do řeči. Jsou docela zcestovalí, říkají, že v Černé Hoře jsou už asi po desáté, jinak navštívili třeba Norsko, Nizozemí nebo verdunský kaňon ve Francii, kde jsem byl před časem i já a již brzy je zřejmé, že si budeme mít o čem popovídat.
     Sděluju jim svoje dojmy z prvního dne v Černé Hoře a hodnotím je tak, že se mi to tu zdá horší, než na Ukrajině. Pán neskrývá překvapení, říká, že Černá Hora se mu zdá docela bezpečná, zato na Ukrajinu by v životě nejel. Inu, můžu-li srovnávat, moje dosavadní zkušenosti hovoří trochu jinak, a proto jim rozšiřuju obzory. Bosnu, kam se chystám na zpáteční cestě, prý vždy objížděl a myslí si, že bude ještě horší, tak jsem na to zvědav. Zajímá mě také Albánie, protože před cestou byla ve hře. Tam už několikrát byli a ukazuje se, že mnohé věci, které jsem při výběru trasy řešil, vůbec neřešili, takže tahle země se jeví pro budoucí návštěvu vcelku bez problému. Říkají, že když tam byli poprvé, ocitli se tam naprosto neplánovaně, neměli mapu, ani netušili, jaké peníze se tam používají a že tam neplatila zelená karta, prý zjistili až po návratu domů… prostě tam jen tak jeli. Znají i další posádky z kempu a pochopil jsem, že se tu s některými nesetkávají poprvé.

     Dávám si dvojitou porci meruňkovice, abych zapil dosavadní úspěch cesty a odcházím ještě ke břehu moře, abych se zaposlouchal do šumění vln a zpracoval zážitky a poznatky z dnešního dne. Pak se vracím do kempu a debaty s Boleslaváky pokračují, výměna zkušeností je zjevně přínosná pro obě strany. Jako všichni ostatní, i oni obdivují, že jsem se vydal sám tak starým autem na takovou cestu, i když já v tom nic tak světoborného nevidím. Ale možná jsem trochu zaujatý… Okolo jedenácté se loučíme a já ulehám v očekávání dalšího dne…