28. září – středa

     Plán:
     Kolem Skadarského jezera do Podgorice, odsud přes skalní klášter Ostrog do Žabljaku, přírodním parkem Durmitor k Pivsku jezeru a odsud dojet alespoň k jezerům u Nikšiče.

     Realita:

     Dnes ráno jsem naposledy u moře, a tak před tím, než odjedu z kempu, projdu se ještě po pláži. Jen tak, pro radost. Je nádherná viditelnost, rozhraní vody a oblohy je naprosto ostré. Snad nám to chvíli vydrží…
     V osm hodin usedám do vozu a dávám se do pohybu. První kilometry vedou do Ulcinju. Fotím fiata na památku u letité směrové tabule, neb zde již definitivně změním směr a stočím se do vnitrozemí. O kus dál se hlavní silnicí plazí velký, dospělý pes se zlomenýma oběma zadníma nohama, vypadá to docela hrozivě.

     Chci jet přes Vladimir ke Skadarskému jezeru a brzy začínám poznávat, že to nepůjde nijak rychle. Silnice je samá zatáčka a místy se opravuje, což ovšem poznáte teprve v okamžiku, kdy spadnete do vyfrézované jámy, protože na probíhající práce neupozorňuje žádná dopravní značka. Alespoň, že krajinou se dá kochat. Kdesi přede mnou se zvedají mohutné kopce pohoří Rumija, které oddělují Skadarské jezero od moře a které budu muset překonat.
     Ve Vladimiru doplňuju pohonné hmoty a opět se to neobejde bez excesů. Obsluha čerpací stanice, která mě nechce nechat natankovat samého, je opět poněkud nervózní z unikajícího benzínu. Zatímco zřízenci vysvětluju, ať si toho nevšímá, začne na mně někdo z druhé strany hulákat. I otočím se – a uvidím staršího obtloustlého strejce na mopedu, který se hlasitě dožaduje mojí pozornosti. Moped postavil přímo před přední nárazník a zjevně mě nepustí dřív, dokud nedosáhne svého. Co chce?!
     Ukazuje se, že ho palčivě zajímá Polski Fiat. Chce znát stáří, obsah, spotřebu, nejvyšší rychlost, jak jej mám dlouho, kolik kilometrů jsem s ním ujel a podobně a dotazy sype tak neodbytně, že si připadám jako u výslechu. Když mu vše zodpovím, vypadá opravdu spokojeně, přestože se ani na vteřinu neusměje. Nakonec jen uznale pokýve hlavou a teprve pak mě nechá odjet.

     V této obci také opouštím hlavní silnici, která vede do albánského Shkodëru a začnu stoupat poměrně úzkou a nikterak kvalitní cestou po úbočí hor. Zde začínám plně chápat, že dalším potenciálním nebezpečím budou kameny, padající ze skal na silnici. Je jich opravdu dost a vzhledem k jejich velikosti je nezbytné jim věnovat pozornost. Dominanci kamení pouze na chvíli naruší ovce. Babka s dědou vedou svoje stádečko na pastvu, a tak se chvíli proplétám mezi ovečkami, ale zdá se, že jsou zvyklé.
     Od hor se nabízejí krásné výhledy do okolní krajiny s nízkými, zalesněnými kopečky. Je to už z větší části Albánie, která je odsud opravdu blízko. Pro tuto oblast Černé Hory to mimo jiné také znamená spoustu dvoujazyčných nápisů. V místě, kde silnice překonává hřeben a prudce mění směr, se nacházím vůbec nejblíže albánským hranicím – dělí mě od nich pouhého půl kilometru. Ve stejném okamžiku se otevírá první krásný pohled na jezero.

     Chci se tu zastavit, a tak vjíždím na kamenitý plácek u silnice, když se najednou ozve odněkud zespodu příšerná rána. Instinktivně šlapu na brzdy, vypínám motor a vybíhám ven. S myšlenkami, že jsem snad musel prorazit olejovou vanu, se v očekávání nejhoršího shýbám pod vůz. Ovšem kromě toho, že mi přitom z náprsní kapsy vypadl telefon a rozbil si kryt displeje o kámen, nevidím žádné poškození. Zkoumám tedy, co jsem přejel a na štěrku za autem najdu betonovou homoli. Široko daleko nic podobného není. K čertu, proč?!
Prostě jsem si jí nevšiml. Znovu prohlížím podvozek a docházím k závěru, že náraz pochytaly dvě mohutné ližiny, které chrání olejovou vanu před poškozením. Inu, dobře chrání!
     Již poněkud uklidněn se kochám výhledem. Krajina se zdá naprosto pustá, i když sporadické náznaky lidské činnosti patrné jsou. Poblíž břehu je několik malých skalnatých ostrůvků a už zase je takový opar, že protější břeh se sotva nechává tušit.
     Pokračuju dál, silnice se klikatí, chvíli klesá a pak se odkloní od břehu. Ve vesnici Ostros objevuju jedinou Zastavu 900, tedy licenční mikrobus Fiat 900E a také jediné IMV, což je dvoutaktní, užitkový a kdysi hojně rozšířený produkt bývalé Jugoslávie. Zatímco Zastava je sice flekatá, ale zjevně provozní, mikrobus IMV stojí ve stadiu vraku na zahradě a vlastní silou se už nejspíš nikdy nepohne. Náhle ucpaná silnice a neobvyklý ruch pak dávají najevo, že jsem zde narazil na další zajímavost – místní lidový trh.

     Odstavuju fiata a jdu nasát atmosféru. Podél silnice jsou rozloženy stánky a čile se obchoduje se vším, co kdo má – zelenina, ovoce, ryby, boty, oblečení, koberce, ale také deštníky, košťata, mýdla, provazy nebo třeba pláště na bicykl. Pohyb lidí je značný a zhusta jsou to starousedlíci v oblecích, ale v podstatě jsou tu zastoupeny všechny věkové skupiny různých vyznání. Nikdo nikam nespěchá, i řidič, prodírající se davem, zanechá vůz klidně uprostřed silnice mezi stánky a zastaví na pár minut dopravu, však nikomu nic neuteče… Přesto tu vládne obchodní duch a docela se mi to líbí.
     Za vesnicí opět pokračuje pustá, kamenitá a jakoby vyprahlá krajina. Dojem možná umocňuje i horké a slunečné počasí, které mne doprovází. Po několika dalších kilometrech se nořím z kopců a znova se ocitám ve stráni nad jezerem. Silnice je široká na jedno auto, až na výjimky jí chybí jakákoliv svodidla a zcela kopíruje stráň, pročež je samá zatáčka. Výsledkem pak je, že se dá jet převážně jen na druhý rychlostní stupeň a stejně trnu hrůzou, kdy se proti mně něco vyřítí za zatáčkou. Ale hustota provozu je enormně malá, podobně jako zdejší hustota zalidnění. Jen tu a tam míjím malou vesničku u břehu pode mnou, jinak nic. Zajímavostí jsou pravoslavné kostely na ostrůvcích u břehu. Inu, věřící to neměli lehké… Mešity jsou naproti tomu přímo ve vesnicích mezi baráčky a asi nepřekvapí, že jsou to široko daleko nejupravenější stavby…

     V jednom takovém pustém úseku najednou uvidím za zatáčkou uprostřed silnice chlapa s aktovkou. Nadšeně na mě mává a je nepochybné, že bude chtít svézt. Objet se nedá, srazit ho mi je blbé, a tak nezbývá, než zastavit. Dychtivě se dere dovnitř a ptá se, jestli bych ho nevzal do Virpazaru. Trochu skepticky vytahuju mapu a koukám se, jestli přes něj vůbec pojedu, ale ukazuje se, že do té doby ani není jiná možnost, kam uhnout, a tak tedy jedeme.
     Tvrdí, že je profesorem biologie a chemie, učí tady v takové malé škole a teď se vrací domů. To mě zaujme. Ptám se, kde je tu jaká škola, když jsem nikde nic neviděl?
„Ještě o kus dál, dole ve vesnici.“
„A kolik tam máte dětí?“
„Málo.“
„To znamená kolik?“ zajímá mě.
Pokrčí rameny. „Dvacet…“
Pak se rozpovídá:
„Učím tu každý den dvě hodiny a domů to mám přes deset kilometrů. Autobus tu jezdí někdy i třikrát denně, takže mi často nezbývá, než jít pěšky. Když nezastavím nějaké auto, trvá mi jedna cesta dvě a půl hodiny. Dnes jsem měl štěstí“, rozzáří se.
No, tomu říkám nadšení.
Napadá mě, že jsme na tom v Čechách vlastně docela dobře. Dost možná, že by tady jinou práci nesehnal.
Říkám mu něco o sobě, odkud jedu a kam mám namířeno. Líčím mu, jak je pro mě černohorská příroda úplně nová a že u nás nic takového nemáme.
„A je to pro tebe romantika nebo spíš exotika?“ ptá se.
Zajímavá otázka.
„Spíš exotika…“ odpovídám po chvíli.
Říká, že tu mají taky tuhé zimy, mrazy ani sníh prý nejsou výjimkou. Člověk by ani neřekl, pár kilometrů od pobřeží… ale už jsou to prostě hory.

     Náhle se začne přehrabovat v aktovce. Něco mu tam divně kovově cinká, což mě poněkud zneklidňuje. Potřebuju se soustředit na cestu, ale trvá to už nějak dlouho. Mám zastavit? Co tam kutí? Když už z těch zvuků a jeho soustředěného výrazu začnu být dost nervózní, vytáhne ruku z aktovky a strká mi před nos svazek klíčů s nějakým přívěškem.
„Ten mám z kláštera Ostrog, kam ty jedeš“, chlubí se nadšeně.
Šmarjá…
Zastavuju se na místě s výhledem na bažinatý záliv Lučica, chci pořídit pár fotek.
„Tady nefoť, jeď dál. Professore ti ukáže lepší místo!“
Bude to tu znát nepochybně lépe, než já, a tak jej poslechnu.
Neudělal jsem chybu. Brzy se naskytne pohled takřka na celou západní část jezera i s malou ostrovní pevnůstkou Grmožur a zříceninou pevnosti Lesendro, ležící u hlavního tahu na Podgoricu. O několik dalších kilometrů dále dosáhneme Virpazaru a zde svého stopaře vysazuji.
„Professore děkuje, professore děkuje“, klaní se.
Tak alespoň jeden dobrý skutek…

     Přijíždím na hlavní tah do hlavního města. Konečně úsek, kde se dá zařadit i čtyřka. Na okraji Podgorici pak prudce brzdím. U silnice mě totiž zaujme pár otevřených odrbaných garáží, před nimiž coby poutač stojí obrovská pneumatika z nějakého samojízdného pracovního stroje a nad ní ručně malovaný nápis: Auto Servis Ferrari. Pan Enzo by se divil!
     Parkuju ve městě na okraji nějakého sídliště, chci se jen tak projít a prozkoumat vozový park. K vidění je spousta vraků, ale koneckonců i pár zajímavostí, jako třeba pick-up na bázi Zastavy 1100 nebo autoškolní Yugo Koral. Asi něco jako by ještě v Čechách fungoval coby výukové vozidlo Favorit, tedy s tím rozdílem, že Koral je jen třídvéřový a ještě donedávna se vyráběl. Mimo oblast automobilní ovšem nic interesantního nenacházím, a tak se vracím k vozu. Projíždím ještě centrem, když periferně zahlédnu, jak nějaký mladík odhodí něco do odpadkového kontejneru u autobusové zastávky a běží pryč. Z nádoby začnou vzápětí šlehat metrové plameny. Co to je? Revolta? Nebo nějaká podivná kratochvíle? Na chvíli mě to zaměstná, ale žádný podobný projev nepokojů už nevidím.

     Krátce po dvanácté opouštím Podgoricu směrem na Nikšič. Z kvalitní hlavní dopravní tepny uhýbám na Danilovgrad, chci jet na klášter Ostrog po souběžné vedlejší cestě. Už mě pomalu nepřekvapuje, že značení chybí, nicméně přestože odhaduju správný směr, pro jistotu se ještě ptám na benzínce. Starší pán sedící v boudě u obyčejného psacího stolu mi ochotně kreslí nějaký náčrt cesty, který jsem moc nepochopil, nicméně z rozhovoru vyplynulo alespoň to, že jedu dobře. Když se s díky vracím ke svému vozu, ještě mě zastaví:
„Počkejte, sousedka chtěla jet do Šumanovice, to máte po cestě. Tady má nachystané věci, mohl byste ji vzít!“ a běží do vedlejšího baráku.
Poněkud s despektem hledím na zmiňované věci. Jedná se totiž o čtyři kbelíky naplněné něčím, co si vůbec netroufám odhadovat. Tohle mám vézt v autě?!
Ze dvorku se ozve vysoký ženský hlas a za chvíli se pumpař zklamaně vrací.
„Tak ona říká, že nepojede, ještě čeká na Máňu“ (nějak podobně mi to jméno znělo).
Výborně, já na Máňu nečekám! říkám si v duchu a raději odjíždím dřív, než mi do vozu nastěhuje nějakou jinou tetku.

     Cesta je zpočátku dobrá, ale u cedule s hrůzu nahánějícím názvem obce Hlava Zetě odbočuju na mnohem menší silničku a začíná jít do tuhého. Kromě toho, že je velice úzká, je také dost strmá a rozbitá. Střídám první a druhý rychlostní stupeň a vůbec poprvé si musím přitopit, protože se začíná hřát motor. Váhám, jestli ten klášter nevypustit, ale nedá se tu nikde ani otočit, takže není moc na výběr. Tedy to byl zase nápad…
     Po několika kilometrech přijíždím ke křižovatce, která mi s mapou moc nesedí, nicméně správný směr je zřejmý: stále nahoru. Kvalita i šíře silnice se kupodivu lepší, ale vracečky jsou zatraceně ostré a při vyhýbání s protijedoucími vozy, kterých je v tomto úseku poměrně hodně, musím dávat pozor, abych nespadl ze srázu dolů.
     Skalní klášter Ostrog patří mezi nejznámější černohorské památky a ani mě to nepřekvapuje. Komplex je dílem pravoslaví a coby satisfakci za nesnadný přístup nabízí výborný výhled do kraje. Chvíli prohlížím exteriér, ale vzhledem k nízkému rychlostnímu průměru, kterého dosahuju na černohorských silnicích, už si odpouštím návštěvu interiérů a ve dvě hodiny odjíždím na další cestu do Nikšiče. Nejprve se musím kus vrátit zpátky a teprve, když na nejbližší křižovatce měním směr, dojde mi, proč mi cesta předtím nesouhlasila s mapou: jel jsem ve skutečnosti jinudy, než jsem si myslel – tou horší a delší cestou.

     Do Nikšiče trasa pokračuje hroznými a rozbitými úseky bez asfaltu, ale postupně se to lepší. Příjezd do města začíná zajímavým kamenným viaduktem a pokračuje vyloženě vesnickým prostředím, které nedává nic tušit o tom, že jsem ve druhém největším černohorském městě. Zpočátku uvažuju o návštěvě nějaké restaurace, ale nakonec jen dokoupím trochu potravin a pokračuju dál. Na kraji města mi do cesty vjede dědek v příšerně otlučené zastavě 1100, musím prudce brzdit a vztekle jej vytroubím. Vzápětí bez jakékoliv změny rychlosti nebo směrového znamení odbočí doleva a suverénně překříží cestu protijedoucí dodávce. Vyslouží si za to druhé zoufalé protroubení, ale vypadá to, že to na něj neudělalo nejmenší dojem. Ach jo…

     Držím směr Žabljak, cesta je neustále zatáčkovitá, ale alespoň relativně kvalitní a dostatečně široká. Ostatně je to hlavní tah… Kochám se krajinou, když mě zaujme kovově cvakavý zvuk, šířící se z motorového prostoru. Co to je? Je to tam už dlouho, nebo to začalo až teď? Souvisí to s tou ránou do podvozku?
     Zastavuju a zkoumám, jestli se někde něco neuvolnilo a hledám cokoliv, co by mi přišlo divné. Nenacházím však nic a nedaří se mi jednoznačně lokalizovat ani zdroj onoho cvakavého zvuku. S vědomím, že to teď prostě nevyřeším, pokračuju dál, ale jsem z toho poněkud nervózní.
     Někde u Dolní Bukovice přichází zcela zrekonstruovaný úsek silnice a je tu dokonce krásný, osvětlený tunel, což je teprve druhý, kterým v Černé Hoře projíždím, všechny ostatní byly jen čistě ve skále vytesané díry, prosté jakéhokoliv značení nebo osvětlení. Čím více se blížím Žabljaku, tím ledovější vítr fouká a tím více mám také pocit, že se motoru nějak nechce. Je to tím prudkým větrem? Nebo už začínám být paranoidní?

     Významně se mění krajina, ocitám se na okraji přírodního parku Durmitor a vypadá to okolo téměř idylicky. Samé pastviny, ovečky, dřevěné boudičky, kopce a údolíčka…
     Těsně před Žabljakem mě zastavuje policejní hlídka, ale je to jen běžná silniční kontrola. Příslušník si bere občanku a ORV, zelenou kartou opovrhuje. Doklady chvíli rozpačitě převrací v dlaních, pak mi je s díky vrací a popřeje šťastnou cestu. V Žabljaku jsem v pět hodin a zoufale nevím, co s tím. Zdá se mi to příliš brzy, abych se ubytovával v kempu, ale už dost pozdě na to, abych se ještě vydával k Pivsku jezeru. Ten divný zvuk z motoru mi na jistotě nikterak nepřidává.
     Chvíli počítám a pokouším se odhadnout následující úsek. K Pivsku jezeru je to přibližně 50 kilometrů, do Nikšiče, na jehož okraji mě zaujal jakýsi poutač na kemp, dalších 50. První polovina půjde pomalu, ta druhá by mohla jít rychleji. Když hned teď vyjedu a vše proběhne dobře, mohl bych být v cíli těsně po setmění. Snad. Tak jo, rozhodnuto, zkusím to. Doplňuju ještě benzín a vyrážím.

     Po několika kilometrech odbočuju z hlavního tahu a vjíždím do přírodního parku Durmitor. Silnice, vedoucí skrz něj k Pivsku jezeru, je úzká a zatáčkovitá, ale kvalitní a nabízí nádherné scenerie. Okolní příroda je až nereálně krásná a může se směle měřit s Alpami. Fantasticky zvrásněné kopce a skály, hluboká údolí, všude jen tráva a kamení, zcela výjimečně osamělá dřevěná boudička a jinak nic. Veškerou civilizaci připomíná jen zdemolovaný vrak Zastavy, zanechaný ve strži pod silnicí. Večerní sluníčko přidává všemu zajímavé, dlouhé stíny a já si připadám, jako bych zůstal jediný na celém světě. Tento pocit pouze velmi sporadicky narušují auta, se kterými se míjím, provoz je tu opravdu velmi nízký. K mému překvapení je jedním z míjených vozů Favorit s plzeňskou značkou. Další dobrodruzi, bleskne mi hlavou…
     Překonávám dvě sedla, jedno ve výšce 1908 metrů nad mořem, druhé 1884. Pak mě na okraji silnice překvapí koš na košíkovou i s vyznačeným půlkruhem. Že by si tu krátili čas pasáci ovcí? O kousek dál jednoho takového pasáčka potkávám, žene svoje stádo do ohrady a proti zapadajícímu sluníčku to vypadá téměř kýčovitě, ale prostě to do tohoto kraje dokonale zapadá.

     Jak se blížím k jezeru, vysoké skály ustupují a krajinu tvoří jen zvlněné pastviny a mezi nimi roztroušené vesničky. Takřka idylka…
     Ocitám se na několika rozcestích bez jakéhokoliv značení, a tak mi znova nezbývá, než směr odhadovat. Jen u jedné křižovatky mě zaujme na ohradě přitlučená, lidově vyřezávaná cedule odkazující na Pivsko jezero. Nad ním se ocitám ve čtvrt na sedm a ukazuje se, že už je to pozdě. Začíná se šeřit, takže jsou pro focení docela mizerné světelné podmínky a bez sluníčka je už taky docela zima. Nevynikne ani barva vody, která by měla být až tyrkysově modrá. Jezero je vlastně uměle vytvořenou přehradou na místě původního kaňonu řeky Pivy a jeho hloubka místy přesahuje 200 metrů.
     Čeká mě sjezd galerií tunelů vytesaných do skály a je to tedy síla. Takové vracečky v neosvětlených tunelech řadím mezi vrcholné řidičské zážitky, protože si svítím do stěny a opravdu nevidím, kam jedu. Když pak přijde ve skále ještě křižovatka, začínám mít pocit, že mě tu už nic nepřekvapí.
     Napojuju se na hlavní silnici a ještě se na chvilku zastavím na mostě přes jezero, ale pak už svištím do kopců k Nikšiči. Rychle se stmívá, ale nechci to příliš hnát, jednak to tu neznám a pak ten divný zvuk…

     Asi po deseti kilometrech motor najednou vynechá, aby po další stovce metrů zhasl docela. Startér točí jako divý, ale motor už ani neškytne. Oj oj… Proč sakra zrovna tady a teď…?!
     Věším si pod kapotu sovětskou lampičku s přípojkou do autozapalovače, která mi už odvedla výbornou službu během předchozích večerů při svícení ve voze a zkoumám závadu. Že nejde benzín do válců, na to přijdu poměrně rychle, ale už není tak snadné odhalit, proč. Zpočátku se mi jeví, že je ucpaný karburátor, ale tahle stopa se po rozebrání trysek ukazuje jako planá. Pak začne být jednoznačné, že si svoji funkci neplní benzinové čerpadlo, které jsem před několika lety pořizoval nové. S ním byl menší problém už před cestou, když se přilepil sací ventilek. Co to bude tentokrát?
     Rozebírám dotčený element, aniž bych objevil jakékoliv poškození. Zkusmo čistím, skládám a zkouším. Nefunguje.
Menší změna, nový pokus. Zase nic.
Teprve při třetím kole si všímám prasklé pružinky, působící jako vratná na páku, která hýbe membránou. Vzpříčila se a celý mechanismus se díky tomu zasekl ve stlačené poloze. To je ono!
     U rezervního kola mám starou pumpu, takže vyhazuju batožiny ven a provádím transplantaci poškozeného dílu. Pak vše smontovat, pouklízet a vyzkoušet. Běží!

     V osm hodin se dávám opět do pohybu. Mám už pekelný hlad a byl by zároveň nejvyšší čas zakempovat, a tak sleduju sporadické tabule u silnice. Po celé Černé Hoře se to hemží reklamami na odtahovky (autošlep), čemuž jsem právě unikl a docela bych uvítal nějakou změnu.
     Po několika kilometrech mě u jedné křižovatky zaujme poutač na restauraci + bungalovy. Šipka sice směřuje kamsi do zapadákova, ale po dnešním dni už se chytám i náznaku naděje. Sjíždím tedy z hlavní komunikace a skrz nějakou vesnici přijíždím k roubené stavbě, která do dálky svítí navěšeným osvětlením. To zní optimisticky. Vevnitř je pouze obsluha – sympaticky vypadající ženská tak kolem čtyřicítky a jediný host.
     Osvědčeným způsobem se svojí slovanštinou ptám, zda je možné si objednat jídlo. Chvíli na mě kouká a pak z ní vypadne jediné slovo:
„Nerozumím.“
To je ovšem divné. Zkouším to tedy německy.
Nerozumí.
Ach… tak ještě slovensky, česky.
Nic.
Ptá se, jestli mluvím anglicky.
Hm. Vysvětluju jí, že špatně.
Krčí rameny a ukazuje na jídelní lístek: „Meal?“
Jo, to je ono!
„Není problém“, tvrdí a blahosklonně se u toho usmívá.
Jednu záležitost bychom měli, zkouším tedy druhou otázku:
„Byla by tu možnost noclehu?“
Nerozumí.
Německy, polsky, rusky.
Nic.
Ach jo… Zapojuju gestikulaci.
„Aha, sleep! Počkejte, zjistím!“
Někam odchází a za chvíli se vrací s tím, že není problém.

     Fajn, tak tedy nejdřív to jídlo. Doporučuje mi guláš. Sice jsem měl jeden včera, ale nechci to dále komplikovat, a tak souhlasím. K němu by se hodilo pivo. Protože té ženské prostě nevěřím a stále počítám s variantou, že odsud odjedu pryč, poptávám nealko pivo.
„Free Beer“, když už teda anglicky. „Without alcohol“, zdůrazňuju.
Ujišťuje mě, že rozumí a že nealko bude.
Skoro by se mi i vrátila nálada, ale nějak se mi to celé nezdá. Za chvíli přináší pivo a narychlo ohřátý guláš, po místním způsobu s rýží. Maso je uvnitř ještě studené, ale aspoň je teplá ta rýže, a tak ji do sebe dlabu. Připíjím pivo a šípím zradu. Pohled na štítek lahve mě utvrzuje v tušení: skví se tam obsah alkoholu 5,0 %. Aha.

     Ještě, než mám dojedeno, ženská přichází, sedá si naproti mně a poptává můj pas. Říkám jí, že bych se nejprve rád dozvěděl něco o tom ubytování.
Nerozumí.
„Proč mi nechcete dát ten pas?“
„Protože chci nejdřív vědět, kde budu spát.“
Nerozumí.
Znechuceně odkládám příbor. Zalekne se.
„OK, it’s easy“ a naznačí mi, abych nejdřív dojedl.
Odchází a slyším, jak někomu volá, že tady má cizince, který se chce ubytovat, ale neumí slovo anglicky, srbsky ani rusky a nemá ani doklady, tak neví, co s ním.
Tak, děvenko, to teda ne.
Vrací se a opakuje otázku: „Máte ten pas?“
Vytahuju svoji peněženku a vysvětluju jí jako debilovi:
„Ano, pas mám tady, ale nejdřív chci vědět, jaké ubytování mi nabízíte.“
Nerozumí. Ach…
„Takže nemáte pas?“
Začínají mi téct nervy. Zkusíme to jinak.
„To ubytování, je to pokoj, bungalov, stan nebo něco jiného?“ ptám se s vysokým procentuálním využitím angličtiny.
„Bungalovy nemáme, je to tady v patře na pokoji.“
No vida. A cena?
„Only 30 Euro.“
„No to ovšem nepřichází v úvahu.“
„Ale to je včetně snídaně!“ spěchá s odpovědí.
Najednou rozumí.
„Ale já snídani nechci.“
„It’s easy, pak je to bez snídaně jen za 25 Euro.“
„To je prostě moc“, sděluju jí rezolutně.
Krčí rameny.
A teď už ani za patnáct, říkám si v duchu, platím útratu za jídlo, nechávám nedopité pivo a odcházím.
Běží za mnou a přehnaně úslužně a starostlivě se mě ptá, kam chci jet a jestli znám cestu.
Bez obav, žádnou radu už nechci.

     Usedám do vozu, odjíždím pryč a doufám, že nevolala policii. Na hlavní silnici, přímo u dotyčné křižovatky, objevuju docela chráněné místo s napůl zatarasenou lesní cestou. Rozhoduju se tu zůstat. Je půl desáté večer a dnes mám za sebou enormně náročných 355 kilometrů. Chvíli ještě nervózně sleduju každé auto, které projíždí kolem, ale nic podezřelého se neděje. I tak pro jistotu přikrývám hadrem přední značku, která je natočená trochu k silnici, aby se náhodou někomu nezaleskla v záři reflektorů. Noc je však až překvapivě tichá a klidná.