Prolog

22. září

23. září

24. září

25. září

26. září

27. září

28. září

29. září

30. září

1. říjen

2. říjen

Epilog

-------------------- Tour de Balkan 2012

29. září – čtvrtek

     Plán:
     Překročit hranice s Bosnou a přes Mostar dojet k Jablaničku jezeru.

     Realita:

     Budím se do velmi chladného rána, prostředí hor o sobě prostě dává vědět. Z údolí se sem nese vzdálený cinkot ovčích zvonců a hlasy pastevců, kteří ženou svoje svěřence na pastvu. Sluníčko svítí, ale u země se válí tenké pruhy mlhy. V osm hodin odsud odjíždím a v první řadě mířím do Nikšiče. Snažím se tam najít nějakou banku a získat bosenské Marky, ale nejsem úspěšný, a tak opouštím město směrem na Bosnu s tím, že peníze směním až tam.
     Míjím Slansko jezero, někde tady jsem si prapůvodně myslel, že by se dalo přespat. Je nějaký nízký stav vody a plocha je plná ostrůvků, které nevypadají, že by tu byly dlouho. Navštěvuju ještě benzinku, abych načerpal za Eura a v půl desáté jsem na hranicích. Černohorský celník chce vidět doklady od vozu, mladého bosenského celníka zajímá pro změnu zelená karta. Je nějaký problém s chodem motoru, nechce držet otáčky na volnoběh a navíc divně ševelí, takže jsem z toho zase jako na trní. Snad si mojí nervozity všímá i celník, protože se rozhoduje, že provede celní prohlídku.
     Odstavuju poláka za budkou a Bosňan se hrne k batožinovému prostoru. Bordel, který uvidí uvnitř, jej znechutí. Toho se chytím a nadšeně mu ukážu igelitku s použitým prádlem:
„Ponožky…“
Úkosem na mně koukne:
„Zavřete to a jeďte!“
S menšími potížemi startuju motor a mizím mu z dohledu. Jsem v Bosně!

     Sjíždím z kopců k řece Trebišnjici a následně do města Trebinje. Zde v pobočce Raiffeisen banky měním Eura na Marky a poněkud se zamotám při výjezdu z centra, ale na třetí pokus trefím požadovaný směr. Hned za městem zastavuju u místního technického veterána. Tím je letitý závlahový systém s velkými lopatkovými koly hnanými proudem vody, stále používaný a dostatečně funkční na to, aby jej někdo nahrazoval něčím novým a složitým. Na břehu hned vedle závlahového kanálu stojí ruinička něčeho malého kamenného s naimplantovaným, poměrně nově vypadajícím křížem. Co to asi bylo? A co to má být teď? V průběhu focení pak kolem mě projíždí děda v šestistovce. Vida – že by původní majitel?!
     Řeka vytváří úrodný pruh mezi dvěma pohořími a dá se odhadovat, že zemědělství tu bude znamenat zdroj obživy pro spoustu lidí. Za Dračevem však náhle vjíždím do oblasti, kde veškerá půda v nížině leží ladem a pouze řady keřů označují, kde byla kdysi hranice jednotlivých polí. Lidé opustili území kvůli válce a už se sem nikdy nevrátili…

     Stoupám kvalitní silnicí k sedlu Vranjak a pak pokračuju dál na Stolac. Krajina je kopcovitá, řídce osídlená a taková šedavá a opět projíždím kolem cedulí, upozorňujících na neodminované území… Vzpomínky na válku jsou živé i tady.
     Dá se jet předpisových 80 až 90 km/h, a také toho využívám. Ševelení z motoru sice trvá, ale aspoň se zklidnil jeho chod. Najednou mě v zrcátku zaujme drasticky rychle se přibližující vůz, je evidentní, že nemíní zpomalovat. Řidič protijedoucího starého peugeotu v táhlé zatáčce nemůže mít tušení, co jej čeká, a tak prudce zpomalím a uhnu co nejvíce ke krajnici. Vzápětí se mezi námi prosmýkne černé BMW s dubrovnickou značkou. Protijedoucí řidič neměl šanci na reakci, ale měl štěstí. Chorvatovi jsem možná zachránil jeho béemwé, ale Bosňanovi pravděpodobně život. O kilometr dále vjíždím do oblak prachu, které BMW zvířilo na stěrkovém parkovišti, načež mi onen vůz překříží dráhu a s kvílením pneumatik se vrací zpět. Nestačím ho ani vytroubit. Jede si vyměnit spodní prádlo?!

     Napojuju se na hlavní silnici do Mostaru a ve městě Počitelj mě zaujme zřícenina hradu, tyčícího se na skále. Zastavuju se tedy, abych pořídil několik snímků a vyděsí mě podivný kvílivý zvuk. Už trochu nemocný z poslouchání motoru reflexivně vypínám zapalování, zvuk však zní dál a dokonce se mění. Teprve po několika vteřinách mi dojde, co se děje: pod hradem je mešita a to kvílení je volání muezzina k modlitbě!
     V nedalekém stánku ženská prodává ovoce, a tak když už jsem tu zastavil, neodolám a zakoupím sobě několik hrušek. To se poměju! Krátce před půl druhou odpolední pak přijíždím do Mostaru. Fiata odkládám u hlavní silnice a několika bočními uličkami se ocitám u Neretvy. Mířím ke světoznámému Tureckému mostu, který byl obnoven poté, co jej během bombardování města zničili Chorvaté. V uličkách, vedoucích k mostu, panuje čilý turistický i obchodní ruch a hlasy lidí různých národností se mísí s kovovým klepáním, nesoucím se z kovotepeckých dílniček. Zakoupit je možno kupříkladu i pohledy, zobrazující historii mostu a některé z nich vybírám, přijdou mi opravdu zajímavé.
     I na mostě je nějak rušno a ukazuje se, že jakýsi místní odvážlivec zrovna vybral od turistů požadovanou částku a míní se z mostu vrhnout do Neretvy. Vzhledem k nízkému stavu vody mi to z pohledu pozorovatele přijde poněkud neuvážené, ale zjevně ví, kam skočit, neb se za chvíli objevuje na břehu řeky živ a nejspíš i zdráv.
     Scházím dolů pod most, tvoří zajímavou kulisu svému okolí a zespodu je na něj vůbec zvláštní pohled. Na levém břehu Neretvy se tyčí několik mešit, na hoře na pravém břehu pro změnu svítí daleko do kraje obrovský kříž. Ach, ta ješitnost…
     Rád bych tu navštívil nějakou restauraci, a tak touhu po jídle kombinuju s procházkou centrem. Uličky přímo u Tureckého mostu jsou pěkné a upravené, ale stačí vkročit o blok dál a překvapí hojnost rozbombardovaných ruin. Vypadá to divně. Řada hezkých baráků, mezi nimiž je několik barabizen, ze kterých zbylo už jen obvodové zdivo. V hlavě se vynoří vzpomínka na Drážďany, ale tam byl ten kontrast snad ještě větší.
     Restaurace v bezprostřední blízkosti mostu jsou zaplácané turisty, a tak o pár desítek metrů dál usedám v poloprázdném lokále u Turka ke stolu, umístěnému přímo v ulici. Objednávám si ražniči, Turek si zapálí cigáro a jde na to. Za chvíli mi kýžený pokrm přináší i s nějakou plackou na samostatném talíři. Co s ní? Nemám tušení, jestli je to nějaký místní zvyk a trochu se hrozím toho, aby nebyl spojen i s nějakým specifickým způsobem konzumace. Návod k použití ovšem není, a tak likviduju nejdřív ražniči a teprve pak placku. Přijde mi naprosto bez chuti, což ve mně vyvolává nové otázky, zda jsem něco neudělal špatně, ale sníst se dá. Zato ražniči, to bylo opravdu výborné.

     V půl čtvrté opouštím Mostar a cestuju na sever. Trasa vede kaňonem řeky Neretvy a je to docela hezká podívaná. Po obou stranách se zvedají vysoké kopce a silnice se spolu s řekou proplétá mezi nimi. Přestože se jedná o skály, jsou zhusta pokryté vegetací, a tak je takřka vše kolem zelené. V Jablanici měním směr na Sarajevo a po několika kilometrech se ocitám nad břehy Jablanička jezera.
     Zde bych někde rád zakempoval. V Ostrožaci sice míjím jeden poutač na kemp, ale podle mapy by měl být nějaký na protějším břehu jezera téměř u Konjice, a tak zkouším jet dál. Na příštím mostě přejíždím na pravý břeh a v domnění, že jsem už na konci jezera, hledám uvažovaný kemp, leč nenacházím. Místo toho vjedu do cikánské osady, což neunikne pozornosti jejích obyvatel a já odsud mizím, jak rychle to jde.
     Usuzuju, že nemá cenu vymýšlet nějaké zvrhlosti a vracím se zpět do Ostrožace. Zde sjíždím k břehu ve směru šipky, lákající na kemp a u stolu pod hrušní tu najdu akorát partu důchodců, mastících karty. Pozdravím je a požádám, jestli by se tu dalo s někým domluvit ohledně ubytování. Aniž by na mně byť jen pohlédli, asi osmdesátiletá babka mlčky přikývne, vytáhne z kapsy zástěry naprosto moderní mobil a někam telefonuje. Pak, stále koukajíc do karet, mi jen suše oznámí:
„Hned je tady.“
Ta netečnost mi přijde až zvláštní, připadám si úplně jako nevítaný host. Rozpačitě se rozhlížím po kempu, je tu několik obytných přívěsů a dokonce něco jako chatka. Trochu místa pro auto je pak alespoň zde mezi stromy. Pocity se změní, když nadšeně přiběhne asi čtyřicetiletý majitel kempu.
     Obchodnicky se mi snaží nabídnout ubytování na pokoji, o to ale zájem nemám. Říkám mu, že potřebuju prakticky jen sprchu a toalety.
„Všechno tu je“ a ukazuje na větší kadibudku nad břehem jezera.
„Duš i toalet.“
Pak není co řešit.
Dávám mu požadovaných 10 Marek, což je dle neoficiálního kurzu 5,- € a jakmile odejde, provádím průzkum vybavení.
Nu… pravda.
Toalety i sprcha tu jsou. Záchod je sice turecký, ale ono je to tak ve zdejších podmínkách možná lepší. A sprcha má sice pouze jeden kohoutek, ale zato je s výhledem. Tedy… s výhledem na hlavní silnici do Sarajeva, pročež se ji odvážím použít až po setmění.

     Ještě stihnu spočítat dnešní kilometry, kterých bylo 338 a celkově tedy už 2904 a pan majitel se vrací. Přivádí asi osmiletého kluka a chlubí se:
„To je můj syn!“
Pak mu ukazuje mého fiata:
„Podívej, pezejac!“
Hrkne ve mně. V Jugoslávii se kdysi licenčně smontovalo blíže neurčité množství polských fiatů, kterým se zde podle označení 125pz říkalo pezejac. Překvapeně na něj pohlédnu:
„Vy znáte polského fiata?“
„Ano ano, ale už jsem ho leta neviděl… povězte mi něco o tom svém!“
Nadšení z něj čiší, a tak polák zase jednou sbližuje. Bavíme se o technice i historii, chce ukázat motor a sedá i za volant. Svítí jako žárovka a domů odchází zcela spokojen.
     Jelikož jsem zde už od půl šesté, je ještě stále trochu světlo, a tak zkoumám jezero. I tady je velmi nízký stav vody a skokanský můstek na konci mola dává tušit, že bylo počítáno s úplně jinou hladinou. Dnes by si tu skokan tak akorát zlámal ruce o tvrdou hlínu a nabral trávu do plavek.
     Halím se do svetru, neb už není takové teplo, usedám na zídku u břehu a konzumuju hrušky. Mám pěkný výhled na most přes jezero. Není to tentýž, po kterém jsem jel, tento má povrch tvořený ocelovými deskami, pročež průjezd jakéhokoliv auta znamená značný hluk, který se rozléhá po okolí. Docela to ruší, ale jen do té doby, než bouchání mostu přeřízne ostrý hlas muezzinův. Rozhlížím se, odkud to zní a ve stráni nedaleko ode mě se rozsvítí řada světýlek, jednoznačně patřících mešitě. Jenom co skončí jeden, ozve se odněkud z protějšího břehu druhý. Mešita sice není vidět, ale slyšet je docela dobře. Uvažuju, že na rozdíl od jihovýchodu země jsem zde snad ani žádného muslima neviděl, ale zřejmě jsou všude.
     Dopřávám si odpočinkový večer, dopisuju si poznámky z cesty, upíjím meruňkovici a pak se jen tak melancholicky kochám světýlky nad jezerem. A krátce po desáté hodině už dýchám do polštáře…

Fotogalerie :

© 2003 Fiat Car Classic, Czech Republic
web: Marek Lengál, Martin Maštálka