2. října – neděle

     Plán:
     Přes Bratislavu a Brno návrat zpět do reality všedního dne.

     Realita:

     Ráno je chladné, a tak si dopřávám pořádně horkou koupel a těsně po osmé odjíždím. Pokračuju podél břehu Balatonu přes Siófok na Veszprém a pak přes kopce Eszaki-Bakony do Györu. V jednom úseku u Veszprému je nová rovná dvouproudá silnice s maximální rychlostí zvýšenou na 110 km/h, ale i jinak je cesta dobrá a rychle ubíhá. V kopcích mě zaujme výrazná zřícenina hradu, je na ni pěkný výhled od silnice. Tyčí se nad obcí s názvem Csesznek – a pak, že je maďarština nesrozumitelná… U Györu pak tvoří naprosto nepřehlédnutelnou dominantu zámek Pannonhalma. Za Mosonmagyaróvárem ještě tankuju za Forinty, jejichž směnu jsem včera nějak neodhadl a mám jich dosti. Musím konstatovat, že benzín už teče nějak moc, ale teď už to nemá cenu řešit.
     V Bratislavě jsem právě v poledne a úzkostlivě se vyhýbám placeným úsekům, průjezd městem se poněkud změnil za poslední roky… U okrajové čtvrti se za mne zařazuje nějaký maluchář a usilovně se mě po trase na Malacky drží asi 20 kilometrů, než odbočí. No, pravda, jel jsem schválně o něco pomaleji…
     Slovensko pro mě představuje čistě tranzitní záležitost, a tak v jednu hodinu odpoledne překonávám řeku Moravu a ocitám se zpět v České Republice. Mám z toho takový zvláštní pocit. Nedá se říct, že by to byla úplně radost, je to spíš tak trochu zděšení.

     Konám dvě krátké návštěvy, jednu v Rakvicích a druhou v Hustopečích a zde také následně najíždím na dálnici. Po Brno to docela jde, ale na D1 je velmi silný provoz a tvoří se kolony kvůli jakékoliv pitomosti. Ve Velkém Meziříčí se v restauraci U Wachtlů zastavuju na poslední oběd. Symbolicky vybírám Wachtlovo blues, pod čímž se skrývá steak se šunkou, sýrem a broskví. Gastronomicky uspokojen odsud ve tři čtvrtě na pět odjíždím.
     Na dálnici brzy shledávám, že můžu jet buď pravým pruhem 90 km/h spolu s kamiony nebo to hnát levým pruhem 120-130 km/h a vybírám si to druhé. Stroj sice dostává čočku, ale motoru se vyloženě chce a maká jako švýcary. Jakoby tušil, že už se nám to krátí… Čtyřicet kilometrů před Prahou se ovšem utvoří popojíždějící kolona, která vydrží až po sjezd na okruh. Je to zoufalé, jeden z nejhorších úseků za celou cestu.
     Na pražském okruhu jsem všehovšudy podruhé a přestože se mi minule povedlo trefit sjezd na Radotín a Černošice, teď se nějakým omylem ocitám na rychlostní silnici do Příbrami. Tak tedy ještě jedna komplikace na samý závěr… ale aspoň, že se dá Berounka překonat v Dobřichovicích.

     Do Černošic tak přijíždím z opačné strany, než jsem měl původně v plánu, ale to není taková tragédie. Odbočuju k hale, v půl osmé vypínám motor a na počítadle kilometrů se skví číslice 71 878. Dnes jsem tedy absolvoval 597 km.
     Po 11 dnech a 4225 kilometrech se kruh uzavřel.

     V hale je zrovna Ondřej a uvolňuje mi místo, které zabral jen, co jsem odjel pryč. Vítá mne a zatím, co mu sděluju první dojmy, přebaluju věci z poláka do tempry. Limuzín by potřeboval vyluxovat a umýt, nehledě k tomu, že by si nějaký projev péče i zasloužil, ale na to už teď není čas. Někdy jindy. V devět odsud odjíždím a svištím domů. Na okraji Budyně ještě shodou náhod dojíždím Mirku, která se vrací ze Šumavy, a tak prohodím několik exkluzivních slov i s ní.

     V půl jedenácté parkuju před domem. Tak jsem zase tady. A zítra do práce…